Cestou z Negomba, které je asi 30 km severně od Colomba nevidíme žádný obraz zkázy, všude je krásná tropická krajina. Na pobřeží palmy, hotely a maleblé vesničky u pláže. Nějak nám to nedochází, taková katastrofa a tady je vše v pořádku. Projíždíme Colombem a vydáváme se na jih. Silnice vede těsně při pobřeží, takže stále vidíme na krásné moře a palmy na břehu. Ujedeme asi 30 km jižně od Colomba a vjedeme do oblasti, která se dá přirovnat výbuchu atomové bomby. Snad během 2 km se změnila oblast z pohádkově tropické, do oblastí absolutní zkázy. Projíždíme mezi troskami domů, někde nejsou ani trosky, jak je zpětná vlna vzala do moře, jinde jsou pouze zbytky zdí místo domů, polámané palmy, znižené banánovníky, rozházené věci z domků, zničený nábytek, na stromech visí ošacení. V tom všem se pohybují místní lidí a prohledávají ty hromady trosky a snaží se zachránit co se dá. Je to neuvěřitelný pohled. Silnice je průjezdná místy jenom v jednom směru, na silnici jsou veliké rybářské lodě s proraženými dírami do trupu, kusy domů, hromady sutě a další hromady trosek, které vlna přinesla.

město Galle na jihu ostrova v době našeho příjezdu                            zcela zničené vesnice při cestě na jih

trosky a zbytky vesnice                                                         zničené domy po úderu vlny při pobřeží

Místy vidíme záchranné týmy, jak prohledávají trosky a hledají zraněné nebo oběti. Pak projíždíme okolo městečka Hikaduwa a řidič nás upozorňuje na vlak, který právě projížděl a vlna ho doslova roztrhala a vagóny i s železniční tratí poházela po širokém okolí. Také tam stále hledají ještě zraněné nebo těla obětí. Sutiny a trosky jsou navršeny někde do více než 2m a to může znamenat jediné, počet obětí není zdaleka konečný.

zcela zničená železniční trať na jih ostrova                             vlna smetla plně obsazený vlak (2000 obětí)

pokračující vyprošťovací práce těl z trosek vlaku                                    pohled na místo železniční katastrofy  

Na naší trase jsou narychlo postavené provizorní mosty, původní, vlna odnesla a zničila, místy chybí i půl kilometru silnice, také tu vlna odnesla. Celou cestu, která trvala více než 8 hodin, míjíme rozbořené vesnice, zničené domy, zničená pole, někde se místo vesnic, které vlna zcela spláchala vytvořila slaná jezera. Opět zastavujeme a čekáme, až bagr odhrne trosky ze zničeného domu na okraj silnice. Pak opět jedeme. Přijíždíme do města Galle, které je také těžce poškozené. Trosky jsou všude. Některé ulice ještě nejsou zpřístupněny, všude je neuvěřitelný zápach hniloby.

náměstí města Galle po našem příjezdu                                 město Galle zavalené troskami

Místní obyvatelé jak pěší, tak i řidiči tuk-tuků a všudypřítomní policisté mají na ústech roušky nebo alespoň uvázané šátky. Každé projíždějící auto zvedá oblak prachu z písku, který do města naplavila vlna. To vše umocňuje veliké horko a vlhko. Mezi sutinami se hloučkují lidé a jen bezradně postávají. Je to hrozný pohled na ty nebohé lidi bez pomoci. Člověku se chce říci: „Ty,co si říkáš civilizovaný a kulturní svět, kde jsi, kde jsou ty stovky a tisíce záchranářů, lékařské týmy, stovky nákladních aut přivážejících humanitární pomoc někomu, kdo měl málo a teď nemá nic!“. Přijíždíme do pevnosti Fort Galle a hledáme náš domeček. Naštěstí je v pořádku a vypadá celkem útulně.

Je pozdě večer,vyndaváme z mikrobusu naše zavazadla, platíme účet a snažíme se ubytovat. Na spánek zatím nemáme ani pomyšlení. To co jsme cestou viděli, nás docela dostalo. Jenom samá zkáza. Takový rozsah jsme nečekali a ten nás hodně zaskočil. Vybalujeme naše zásoby léků a zdravot.materiálu a připravujeme dvě velké tašky na zítřejší naše ošetřování. Rozdělujeme do nich věci na infúzní léčbu, injekce, antibiotika, léky na resuscitaci, zdravotnický a obvazový materiál, dlahy, dezinfekční přípravky. Když máme všechno připravené, už nás pěkně přemáhá únava a tak okolo 4 hodiny ranní jdeme spát. Budíka si natahujeme na 6 hodinu. Ani nevnímáme, že nás celou noc napadají komáři, to zjišťujeme až ráno.

Ráno se rychle nasnídáme ze zásob, které jsme si z domu přivezli a uvažujeme, jak se nejlépe zapojit do záchranných prací. Jiřina měla nápad, že bude nejlepší, když pojedeme do nejbližší nemocnice, kde nám jistě dají informace. Obtěžkáni taškami jak na ramenou tak v rukách procházíme uličkami pevnosti a hledáme tuk-tuky nebo nějaké auto, které by nás tam dopravilo. Máme štěstí, nacházíme stanoviště tuk-tuků a Jiřina se s jedním řidičem domlouvá. Vysvětluje nám, že nemocnice v Galle, která je nejblíže, byla vlnou silně poškozena a není v provozu. Další nejbližší je v městečku Kapapitiya, které je z Galle asi 5 km daleko. Tak nasedáme a další volní řidiči na nás naskladňují naše zavazadla. Projíždíme opět zcela zpustošenou krajinou a stále je všude citit nasládlý hnilobný zápach. Náš řidič má na ústech uvázaný šátek, my zatím odoláváme.

Řidič nás tedy dovezl do nemocnice v Karapitiyi, platíme a on odjíždí. Opět na sebe naskládáme naše tašky a jdeme do příjímací místnosti. Všude je plno lidí a docela i zmatek. Ještě než máme snahu někoho hledat, ujímá se nás nějaká paní v civilním oblečení a my vysvětlujeme, že jsme přijeli pomáhat. S upřimným úsměvem pokyvuje a pak nás odvádí na ředitelství nemocnice. Tam opět vysvětlujeme náš záměr a dozvídáme se, že přes ulici je lékařská fakulta, ze které se řídí záchranné práce v okolí. Rychle se tedy loučíme a už míříme tam. Přicházíme do velké haly univerzity, uprostřed je několik spojených stolů a plno debatujících lidí. Za prosklenými dveřmi do další haly je na zemi plno krabic a beden s léky a zdravotnickým materiálem. Několik mladých lidí (později se dozvídáme, že to jsou studenti medicíny) tyto léky třídí a podle jejich skupin je kompletuje.Vcházíme a už k nám několik mladých lidí přichází , s úsměvy nás vítají. Jakmile jim vysvětlíme, proč jsme tam, informují nás, že právě zakládají mobilní zdravotnický záchranný tým, který by měl vyjíždět do postižených vesnic a oblastí. Nic lepšího jsme si nemohli přát. Hned jsme pochopili, že jsme více než vítáni a asi za 20 minut po našem příchodu už sedíme v mikrobusu, který zpředu označili transparentem o zdravotnické pomoci. Později se dozvídáme, že také umožňuje vjezdy do uzavřených oblastí a právu přednosti na silnicích.

improvizovaná přeprava zdravotníků                                                        zničené sanitní vozy nahradily mikrobusy a autobusy

Posádku tvořil řidič, lékař, sestra, dva studenti medicíny a my. Vezli jsme jak naše zásoby léků a zdravotnického materiálu, ale i několik krabic léků ze zásob krizového štábu. Nejdříve jsme projížděli městem Galle a potom na sever, ve směru do Colomba. Asi po půl hodině jízdy řidič odbočuje z hlavní silnice a projíždíme zcela zničenou vesnicí. Trosky a náplavy jsou ze silnice jen shrnuty na strany, kde vytváření místy až dvoumetrové hromady. Dostáváme se do stále více a více obtížnějších oblastí na průjezd. Auto několikrát zapadá v rozmočené hlíně, ale vždy se podaří vyjet. Pak začíná vyjíždět strmou cestu do kopce, kde je Buddhistický klášter. Tam se uchýlili lidé ze zničených vesnic a zranění, kteří se nedostali do nemocnice. Zde jsme začali naše první ošetřování. Představa místnosti, kterou dostaneme a kde budeme pracovat se rychle rozplynula. Někdo donesl pár prken ze kterých se vytvořil stůl, další prkno se dalo mezi dva velké kameny a na něm seděli zranění. S lékařem jsme se domluvili, že my budeme ošetřovat pouze zranění a úrazy a on s mediky a sestrou budou vyšetřovat a léčit další nemoci. Pacientů, kteří trpěli záněty průdušek, teplotami, vysokým krevním tlakem, cukrovkou, ale i svrabem a různými plísněmi bylo více než dost.

mikrobus označený transpar. zdravotnické pomoci                              příprava místa na naše ošetřování v jednom z táborů

místo je připraveno uprostřed zničené vesnice                                     místní lékaři ošetřující v improvizované "ambulanci" 

Takže jsme začali vybalovat naše věci k ošetřování, část jsme jich dali na provizorní stůl a část do trávy na zem. Naši pacienti měli většinou řezné rány na nohou, rukou, ale i po těle, jak s nimi smýkala vlna mezi troskami. Hlavním a velkým problémem bylo, že rány nikdo neošetřil, takže byly zanedbané, zhnisané, plné much a místy se tvořily hnisané abscesy pod kůží.

většina zranění byla infikovaná a plná hmyzu                           naše ošetřování těžce zraněného dítěte

další z mnoha zranění po úderu vlny                                                        dítě s hnisající tržnou ránou na zádech 

Aby nedocházelo k tomu, že lidi bez zranění budou čekat u nás, dostal náš řidič od lékaře úkol, že bude třídit zraněné k nám a tedy ostatní k nim. Tím se u naší provizorní „ambulance“ vytvořily dvě čekající fronty. Jedna k Jiřině, druhá ke mně. Nejvíce nám bylo líto dětí, když jsme jim měli rány dezinfikovat a čistit. V mnoha případech se také musel uvolňovat městnající hnis pod kůží. Na to nejsme vybaveni a tak musíme improvirovat a používáme k tomu sterilní injekční jehly a jejich ostrých hran na proříznutí. Pracujeme, jak nejšetrněji to jde, ti lidé si už zažili dost a další bolest si nezaslouží. Naštěstí máme dost prostředků a léků na takové záněty. K lékaři posíláme jen pacienty, u kterých je nutné přeočkování proti tetanu. Vakcíny je málo, tak se šetří. Když po několika hodinách nepřetržité práce odjíždíme, je to dojemné, ale i z části komické. Skoro polovina lidí v táboře je obvázaných a na jejich tmavé kůži se obzvláště bílý obvaz vyjímá. S nesmírnou vděčností nám podávají ruce a mávají za našim odjíždějícím autem. Až z toho máme slzy v očích.

ošetřování zraněných v dalším z mnoha táborů                                    Jiřina ošetřuje mnohočetná poranění

Další pokračování naší cesty je podobné, jen se mění podmínky. Třeba ošetřujeme na hřišti vedle hřbitova, kousek vedle nás asi 1 metr teče stoka se zahnívající vodou a na tři metry zase máme stádo krav. Oběd jsme měli v Buddhistickém klášteře, kam nám ho terenním autem přivezli. Bylo to trochu překvapení, když jsme dostali balíček velikosti pomeranče, zabalený do novinového papíru. Po rozdělání tam byla v mikrotenovém sáčku rýže posypaná silně pálivým kari a ještě nějaké ocásky sušených rybek. Moc jsme netušili, jak se to bude jíst, raději jsme tedy počkali na ostatní z našeho týmu co s tím budou dělat. Vcelku jednoduché, rýže se rozdrobila a promíchala s kari a rybkami samozřejmě prsty a také se prsty ubalilo sousto a dalo do úst. To byl pro nás zpočátku problém, rýže na svém pochodu k ústům vždy spadla a tak nám chvíli trvalo, než jsme se to za všeobecné nápovědy a smíchu naučili. Po jídle opět pokračujeme neuvěřitelně zničenou krajinou, projíždíme okolo železniční tratě, která je roztrhaná a koleje trčí do vzduchu, pak zase míjíme obchodní dům, ze kterého zbyla jen základová deska a jinak po okolí hromada trosek.

projíždíme stále mezi troskami domů                                     buddhistický mnich v jedné zničené vesnici na jihu

zcela zničení domy, které vlna smetla                                                      hlavní silnice zavalená máplavou trosek a bláta 

V některých částech vesnic potkáváme armádu, která ručně přebírá obrovské hromady trosek, zbytků palem a různé náplavy a snaží se vyprostit mrtvá těla. I zde je cítít ten nepříjemný zápach. Při projíždění další, téměř zničenou vesnicí, si říkáme, jak je možné, že domky vlna poškodila, ale náboženské sochy této zkáze unikly. Neušlo to ani pozornosti našeho týmu.

foto

Cestou do dalšího tábora opět projíždíme centrem města Galle, mohlo být pěkné. Tří patrové budovy s výhledem na moře, kruhová křižovatka a krásná pevnost Fort Galle. Od centra jsou uličky, kde jistě také byly pěkné domky se zahradami a kvetoucími ibišky. Nic z toho už není. Na náměstí jsou hromady trosek, lodě vyvržené z moře do ulic, mezi tím kusy zničených palem, obchodní dům na náměstí do výšky druhého patra zcela vyplaven, lodě vklíněné do domů, převrácená auta, také vidíme rozmačkané autobusy. Jedním slovem zkáza.

foto

Celé to završuje prach z písku, který vlna všude zanesla a štiplavý zápach hniloby. Říkáme si, že je to snad z hnijících trosek, ale skutečnost bude jiná. Vidíme ve městě několik vojenských nákladních aut s vojáky, které mají prohledávat trosky. Pak se otočíme na druhou stranu na moře a vidíme tu krásu přírody, za kterou sem jezdili turisté. Teď už je jen to moře a zničené pláže. Místy na plážích vidíme domorodce, jak postávají a dívají se do dálky na moře. Myslíme si, že asi s marnou nadějí vyhlížejí své blízké, které jim vlna vzala zpět do moře.

foto

    Svoji práci s týmem jsme ukončili asi okolo 19 hodiny, kdy už byla skoro tma. Z krizového štábu v lékařské fakultě se vracíme tuk-tukem do našeho domečku. Kontrolujeme zásoby, doplňujeme naše tašky chybějícím materiálem a léky. I když jsme nesmírně vyčerpaní jak z tepla, které bylo okolo 40ti stupňů a vlhka, ale i z celé té hrůzy, co jsme za náš první den práce viděli, máme skvelý pocit. Tato naše práce má tady opravdu smysl a už vůbec nepochybujeme o našem rozhodnutí, že jsme se na Srí Lanku vypravili. Dostáváme velice pěkné a podporující SMS zprávy od p. Rusové z Adry Zlín a našich přátel. Je to milé a docela nám to psychicky pomáhá. Jiřina ještě uvaří instantní polévku, vypijeme čaj a chystáme se jít spát. Je 22.30 h, ale ještě po zkušenosti z první noci se důkladně postřikujeme repelenty, aby nám dali komáři pokoj. Budíka opět natahujeme na 6 hodin ráno. Ještě než usneme, někdo zvoní u vchodu. Překvapeně jdu otevřít a před našim domečkem stojí mikrobus a tři domorodci. Jeden z nich se představil jako Farous a jede od pana Valacha, našeho známého atašé z prvního dne příjezdu do Colomba s tím, že se jde domluvit na zítřejší naší dopravě do krizového štábu v Karapitiyi a současně nám přivezl na ošetření dva své známé. Tak ošetřujeme na silnici, kde je od pouličních lamp více světla než v našem domečku. Snad tomu nejde ani věřit. Po domluvě a ošetření už opravdu usínáme a těšíme se na zítřejší den.