Záchranné mise se účastnili:      Bárta Aleš

                                                           Špelinová Jiřina

Rozhodnutí a příprava cesty

Jsou vánoční svátky , televizi a další média zaplavují zprávy o katastrofálním zemětřesení s následnou ničivou vlnou tsunami, která postihla hlavně země jihovýchodní Asie, ale i další státy při své ničivé cestě. Sedím u televize a nevěřícně se dívám na tu ohromnou zkázu,kterou vlna způsobila. Chvilku uvažuji o mojí možné pomoci a pak sedám k internetu a zjišťuji emailové adresy na všechny možné humanitární organizace a nabízím svojí pomoc zdravotníka přímo v terénu v postižených oblastech.

Do druhého dne mi přijde pár odpovědí s tím, že tyto humanitární organizace žádnou fyzickou pomoc nepořádají, jiné zase doporučují, abych se obrátil na Ministerstvo zahraničí. To odepisuje, že zatím není v plánu přímá pomoc záchranných týmů vyslaných z České republiky. Některé humanitární organizace neodpovídají. Pravdou je, že vše komplikují vánoční svátky a tedy dny pracovního volna. Začal jsem uvažovat o další možnosti, jak se dostat do postižených oblastí a pomáhat. Jet na vlastní náklady a pěst. Nechce se mi spoléhat na nějaké organizace, které ještě nemají jasno, jakou formu pomoci vlastně budou dělat a nebo na ministerstvo, jak se rozhodne o oficiálním vyslání nějakých záchranářů. Pomoc, hlavně zdravotnická je nejvíce potřebná v prvních dnech a ne až s postupem nějakých jednání u stolu.

Ještě se domlouvám se svými kamarády na schůzce v kavárně, kde si chceme předat drobné dárky, které jsme nestihly před vánocemi a 29.12.se tedy scházíme. Přichází i moje dobrá a dlouholetá kamarádka Jiřina Špelinová, která pracuje jako vrchní sestra na kardiol.oddělení nemocnice v Pardubicích. Po běžném povídání a předání dárků se samozřejmě řeč stočí na katastrofu v Asii. Jen trošku naznačím, že jsem psal na human.organizace a Jiřina na to reaguje s tím, že pokud by se naskytla možnost, jela by také. Ještě několikrát se utvrzuju v tom, jestli její zájem je opravdu vážný a už nemám v hlavě nic jiného, než jak vše zorganizovat a odletět. Od rána už opět sedím u internetu a probírám se neuvěřitelným množstvím zpráv, které přicházejí o následcích tsunami v postižených státech. Snažím se určit cíl naší budoucí cesty k postiženým lidem. Nejvíce je postižená Indonésie, tak vyhledávám internetové stránky českého zastupitelství v Jakartě a píšu email s nabídkou naší pomoci. Opět se vracím na zprávy o neštěstí a zaměřuji se na druhou nejvíce postiženou zemi - Srí Lanku. Znovu se opakuje moje nabídka pomoci. Čtu stále nové a nové zprávy, jak postupně přicházejí a jsem stále více a více přesvědčený, že se musím, teď už i s Jiřinou dostat do nějakého místa postižení. Žádné odpovědi nepřicházejí, až k večeru dostávám telefonickou zprávu z Jakarty, že fyzická zdravotnická pomoc není potřeba, že dorazilo letadlo plné lékařů a zdravotníků z Austrálie,která to má dosti blízko. V následujících dnech prý bude spíše potřeba odborníků na identifikaci těl obětí. Takže je rozhodnuto, cílem naší cesty bude Srí Lanka. Telefonem se spojuji s ČSA a informuji se o letech do Colomba, zda letiště není poškozené a probíhají-li lety. Když dostávám informaci, že ČSA bez problémů létá do Colomba , přes internet se spojuji s letištěm - informace a rezervace o letech a zamlouvám let pro dvě osoby na 3.1.2005 a zpáteční let bude 28.1.2005.

Je Silvestr a jsem v obchodním domě na nákupu potravin. Zvoní mi mobil a dozvídám se, že je to zaměstnanec našeho konzulátu na Srí Lance s tím, že dostal můj email o nabídce pomoci a jak si to tedy představuji. Mezi regály potravin rychle vysvětluji, že mám zamluvené letenky na 3.1. letem ČSA do Colomba a že přistaneme v 6.30 h tamního času. Ještě zjišťuje, kdo nám platí letenky. Když říkám, že sami, nabízí tedy pomoc s tím, že zajistí, aby na letišti v době našeho přistání v Colombu byl česky mluvící zaměstnanec konzulátu a poskytl nám informace o nejvíce postižených místech ostrova a případně poskytl další možnou pomoc. S tím končíme hovor , rychle ukončuji nákup , přejíždím k internetu a posílám na zmíněné zastupitelství v Colombu potvrzující email s přesným označením našeho letu a dobou přistání v Colombu a ještě, že podle telef.rozhovoru budeme tedy očekávat zmíněného pracovníka konzulátu. Telefonuji Jiřině, že máme potvrzení cesty a i letenky. Ještě ten den se setkáváme u naší kamarádky v pardubické nemocnici, která je lékařkou a má silvestrovskou službu.

Společně probíráme všechny možné věci týkající se naší cesty, potřeby léků a zdravotnického materiálu, řešíme i naši ochranu v podobě ochranných pomůcek a bereme první tabletu léku proti malárii. Okolo 22 hodiny odjíždím domů a připravuju se na malou oslavu Nového roku na náměstí s kamarády. Hlavu ale mám plnou nadcházející cesty a hlavně kde a jak sehnat potřebné léky, zdravotnický materiál,ochranné pomůcky a další potřebné věci na cestu. Je totiž Nový rok a obchody, některé lékárny a zdravotnické prodejny mají zavřeno.

Na Nový rok okolo 11 hodiny jezdím po městě a zjišťuji, kde je otevřeno. Moc toho není a tam kde je, tak nemají zrovna to, co potřebujeme. Odjíždím do Hradce Králové a informuji se ve Fakultní nemocnici na lékárnu s nepřetržitým provozem. Dostávám adresu a už jsem tam. Paní magistra po vysvětlení mého požadavku bez váhání souhlasí a domlouváme se, že přivezu jmenný seznam léků a zdravot.materiálu. Vše obratem předávám a mám štěstí, byla tam majitelka lékárny. Vysvětluju ji situaci a hlavně časovou tíseň, protože za dva dny už odlétáme. Velmi mně vychází vstříc a léky a zdravot.materiál nechává za nákupní cenu. Domlouváme se, že si pro něj přijedu večer. Okolo 21 hodiny opravdu mám materiál připravený a jedu do dalšího non stop obchodního domu nakupovat další věci.

Jiřina mezitím měla těžký úkol, celé to oznámit doma. Její záměr se setkal přes menší rozpaky s pochopením rodiny. U nás to bylo podobné. Věděli jsme, že naše rodiny mají o nás strach, ale také věděli, že nás stejně nezastaví v našem úmyslu.

Je druhý den v novém roce a opět vyrážíme po obchodech a lékárnách. Dostáváme finanční dar od restaurace Bosa Nova v Pardubicích na nákup léků, další finanční dar od kamarádky mojí matky p.Konečné. Vše využíváme na nákupy antibiotik, obvazů a dalšího zdravotnického materiálu. Jiřina informuje o svém záměru primáře oddělení a opět se setkává s pochopením.Rychle si domlouvá svoje zastoupení ve funkci vrchní sestry a doma balí potřebné věci na cestu. Já pozdě odpoledne přijíždím domů a začínám se svým kamarádem kompletovat materiál, třídit léky, ochranné pomůcky a balit vše potřebné na cestu. Je pozdě v noci a stále máme hodně práce. Jdeme spát ve 4 hodiny ráno.

Tak, je den našeho odletu. Jiřina má sbalené věci a ještě v nemocnici narychlo dodělává nejnutnější věci a informuje o svém záměru ředitelství nemocnice, které je také velmi vstřícné k její cestě. Já mezitím ještě dobaluji některé věci a okolo 11 hodiny vyrážím s kamarádem pro Jiřinu do nemocnice. Je nám trochu úzko, ale děláme si legraci, abychom rozptýlili depresivní myšlenky. A už pádíme směrem na letiště do Prahy.V průběhu cesty mně zvoní mobil. Volá p.Mgr.Rusová z ADRY Zlín s tím, že si právě přečetla můj druhý email, kde jsem psal, že už jsme rozhodnutí odletět na své náklady na Srí Lanku. Pak se od ní dozvídám skvělou zprávu, ADRA nám pomůže finančně a i poskytne kontakty na místní mezinárodní Adru, včetně další případné pomoci v průběhu našeho pobytu. Za chvíli znovu telefonuje a v rychlosti čte tiskovou zprávu, ve které se také zmiňuje o naší teď už společné spolupráci. Je to vše skvělé, ani se nám tomu nechce věřit, ža by to mohlo fungovat.

Kamarád má nápad, zraněným dětem můžeme dávat za ošetření nějaké hračky. Zastavujeme cestou u benzinové pumpy a nakupujeme několik desítek drobných plyšových hraček a dalších věcí pro děti. Později se ukáže, jak báječný to byl nápad. Na letiště přijíždíme s mírným zpožděním, ale ještě stále jsme v dobrém čase. Jdeme na odbavení. Už z dálky vidíme u odbavovací přepážky do Colomba nějakého reportéra a kameramana. Moc si jich nevšímáme, myšlenky máme úplně jinde. Mají tam rozhovor s nějakým člověkem, který také letí s naší linkou. Dáváme tašky na váhu u odbavení a zjišťujeme, že mají přes 100 kg navíc, oproti povolené váze. Náš kamarád se domlouvá s pracovnicí u přepážky a informuje ji o účelu naší cesty a že váhu tvoří léky a zdrav.materiál. Pracovnice volá na vedení letiště a po chvíli nám sděluje, že je vše v pořádku a zavazadla půjdou do letadla bez ohledu na jejich váhu. Ulevilo se nám. Mezitím reportér dodělal svůj rozhovor a začal si povídat s Jiřinou. Nešlo mu do hlavy, kdo že jede do postižené oblasti. Když se dozví účel cesty, navrhuje udělat rozhovor. Jiřina chvíli váhá, ale pak souhlasí. Já mezitím ještě zařizuji odbavení zavazadel. Vše je vyřízeno a už jdeme na pasovou kontrolu. Je nám z toho nějak úzko, už si uvědomujeme, plnou váhu našeho rozhodnutí. Nevíme jak to tam bude vypadat, kde budeme bydlet, co jíst a řadu dalších věcí a také jak na katastrofu takových rozměrů bude reagovat naše psychika. Loučíme se s kamarádem a už jsme v dalším prostoru letiště a čekáme na povolení vstupu do letadla. V čekárně je okolo 50ti lidí, kteří čekají na stejné letadlo. Docela nás to množství překvapuje, ale později zjišťujeme,že většina cestujících vystupuje v Dubaji, kde máme mezipřistání a čerpání pohonných hmot.

Letušky se po chvíli letu dozvídají o naší cestě a jsou velmi milé a pozorné. Občas se u nás zastaví a povídáme si. Děláme si legraci ze všeho možného, jen aby zmizely myšlenky o neštěstí. Po několika hodinách letu přistáváme v Dubaji a z bezpečnostních důvodů, před čerpáním pohonných hmot, opouštíme letadlo. Asi po hodině opět odlétáme. Cestou už chvílemi usínáme. Dostavuje se únava z předchozích několika dnů, kdy na spánek nebyl skoro čas. V ranních hodinách přistáváme na letišti v Colombu. Je strašné teplo a vlhko jako v prádelně. Letištní autobus nás odváží k hale, kde procházíme pasovou kontrolou a vyplňujeme kartu o příletu. Pak jdeme pro zavazadla. Máme celkem 5 velkých tašek,dále 3 menší,jako příruční zavazadla do letadla. U výdeje zavazadel vyhlížíme člověka z konsulátu, který tam na nás měl čekat. Mezitím už máme všechny tašky s léky a materiálem na dvou vozících. Pak k nám někdo přichází a drží nějaký papír. Máme štěstí, je to pracovník konsulátu. Později se dozvídáme, že se o nás dozvěděl pouhou náhodou z mého potvrzujícího emailu, který jsem v den rozhovoru s konsulátem následně posílal. To je ale jedno, někdo tu je a je to velmi milý a vstřícný člověk, p.Pavel Valach. Chvíli si povídáme o situaci a pak se dozvídáme, že pokud vezeme humanitární pomoc a léky, tak musíme přes celnici. Tam po nás chtějí seznam léků a materiálu, který do země vezeme. Chvíli Jiřina vysvětluje, že to není dar, ale věci nutné pro naši práci. Úředník velmi uctivě a s úsměvem stále opakuje, že musíme mít seznam. Pak opět přichází náš pan atašé Valach a už se domlouváme, že pro celní úředníky je postačující pouze seznam léků podle skupin a jeho množství. Rychle ho píšeme a úředník ověřuje razítkem a svým podpisem, pak zakládá k hromadě dokladů. Jsme volní a můžeme jet. Před letištěm p.Valach najímá dodávku a odjíždíme za Colombo, do města Negombo. Tam jsou ubytované delegátky cestovní kanceláře Marco Polo, které se starají o zbytek českých turistů, které ještě na ostrově jsou. Velmi pěkně nás vítají a dělají malé občerstvení. Mezitím jim vysvětlujeme náš záměr cesty, že se chceme dostat do nejvíce postižených oblastí a pomáhat zraněným. Dávají nám velmi cenné informace o rozsahu katastrofy v různých částech ostrova, o nebezpečí, které je v severních částech, o povstalcích tzv.Tamilských Tygrech, o území nášlapných bomb, která jsou nyní bez označení a že bomby jsou po úderu vlny rozházeny po okolí. Pak už víme, že naším cílem bude město Galle, na jihozápadě ostrova. To je jedno z nejvíce postižených míst a je možné z něj vyjíždět i do jiných částí na jihu. Ještě jsme svědky toho, jak atašé Valach a delegátky stále telefonicky dohledávají nezvěstné české turisty. Přes různé kontakty, další a další odkazy na jiné osoby se postupně dostávají ke hledaným osobám. Je to velmi obětavá práce, kterou v té chvíli dělali. Pak nám ještě telefonicky zajišťují ubytování v Galle a její pevnosti Fort Galle, v domečku, který právě před katastrofou měli delegátky pronajatý od soukromníka. Pak už objednávají mikrobus, který po chvíli pro nás přijíždí. Loučíme se a děkujeme za veškerou pomoc jak p.Valachovi, tak našim delegátkám z CK Marco Polo. Tak a už vyrážíme do místa největší katastrofy.